BLOG
Un Blog para corazonar juntos
Your Journey to a Fulfilling Life
Con: Esperanza Chacón y Edgar Espinosa
The Blog
Welcome To My Blog
Welcome To My Blog
Transform your life and achieve your goals with professional and personalized support.
La biología del aprender para el encanto del autodescrubrimiento
Esperanza Chacón | Edgar Espinosa
Autor: Esperanza Chacón
Ve vztazích s druhými lidmi se rozvíjí fascinující vnitřní svět, který je podbarven širokou škálou perspektiv, postojů, zájmů a zvláštností. Přijmout tuto realitu v blízkém vztahu k druhým je dobrodružství, které si zaslouží být plně prožito, protože zahrnuje přijetí druhého takového, jaký je.
To, co známe pod pojmem “od srdce k srdci”, přesahuje prostou touhu být s někým nebo krásná slova. Jde o bezpodmínečné přijetí jedinečného způsobu, jakým každý člověk vyjadřuje a prožívá své emoce, pocity a myšlenky.
Jak se naučit naslouchat moudrosti srdce?
Lidské bytosti existují nejen proto, že myslí, ale také proto, že milují; znamená to tedy, že spojujeme cit s myšlením, cit s myšlením, integrujeme afektivitu s rozumem. Ačkoli někteří badatelé z různých přístupů – antropologických, sociologických a biologických – vysvětlují, že člověk není jen rozum, ale také cit, pohlazení a něha, protože jsme savci a pocházíme z matky. Vyžaduje proto holistické chápání člověka.
Skutečná moudrost a sebepoznání nepřicházejí ze školy, ale nalézají se, pěstují a rozvíjejí v životě samém. Proto je nezbytné najít příležitosti k osobnímu prožitku, znovu vytvořit místo, kam člověk chce patřit, a tak se v životě neztratit. “Nejen poznávat svět, ale také tušit, jakými cestami se vydat, aby byl lepší” (Old Anthony 2000).
Přestože chceme s podnětem budovat poznání založené na cítění a myšlení, jednat soudržně, abychom pochopili a pocítili moudrost srdce, někdy se objeví obranné postoje, které se mohou projevit náhle a vyvolat pocit, že jsme napadáni nebo že nevíme, jak dávat nebo přijímat lásku. To může vyvolat nejistotu, strach a nedůvěru a ohrozit naši podstatu a integritu.
Co nám tedy umožňuje otevřít se ve vztahu s druhým člověkem? Kdy dovolíme druhým, aby se dotkli našeho srdce, a kdy se tomu vyhýbáme?
Je zřejmé, že “láska k sobě samému”, kterou považuji za lásku k sobě samému, a pýcha jsou dvě velmi odlišná vnímání a projevy. Láska k sobě samému je zásadní, protože dříve než můžeme dávat lásku druhým, musíme milovat sami sebe.
To, čemu se běžně říká sebeláska, není sobecké, ale podporuje důvěru a vzájemný respekt, což nám umožňuje upřímně se spojit se svým srdcem v pokoře a upřímnosti.
Láska sama o sobě je vitální a zároveň tvořivá síla. Pomáhá nám převzít odpovědnost za vlastní život jako prioritu, což nám umožňuje otevřít se druhým. Tento typ lásky důvěřuje životu a jeho procesům, nebojí se nejistoty a nehledá absolutní pravdu, protože si uvědomuje, že život je neustálý proces učení a proměny.
Na druhé straně je pýcha obranou ega, která paradoxně zastírá a brání upřímnému proudění emocí. Pýcha neumožňuje hluboké naslouchání, protože ego tomu brání a projevuje se jako arogance, .
V tomto bodě můžeme identifikovat dvě antagonistické skutečnosti, které vedle sebe existují: ego a podstata bytí. Jak žít s oběma? Necháme se chytit do pasti ega, nebo necháme převládnout svou podstatu?
Každý vztah a každá interakce nám dává nové příležitosti prozkoumat jednoduchost nejistoty a odvážit se jít cestou lásky bez podmínek. V tomto tanci duší, v kolébání setkání, se odhaluje rozmanitý a krásný vesmír různých pohledů a snů. Přijímání druhých takových, jací jsou, nám dává nejčistší podstatu lidského spojení.
Připomeňme si, jak je důležité mít rád sám sebe a otevřít se druhým s porozuměním a přijetím. V každém dni, v každém okamžiku, v pulsu života mějme na paměti volbu cesty lásky, bez podmínek, bez posuzování, ale s jasnými hranicemi, které zachovávají podstatu bytí.
Esperanza Chacón San Mateo, Kostarika
By: Esperanza Chacón
In relationships with other people, a fascinating inner world unfolds, tinged by a wide range of perspectives, attitudes, interests and singularities. Accepting this reality when we relate closely with others is an adventure that deserves to be fully experienced, since it implies welcoming the other as he or she is.
What we know as “heart together” goes beyond the simple desire to be with someone or beautiful words. It is about unconditionally accepting the unique way each individual is, how they express and experience their emotions, feelings and thoughts.
How do we learn to listen to the wisdom of the heart?
Human beings exist not only because they think, but also because they love; therefore, it means that we link feeling to thought, feeling-thinking, integrating affectivity to reason. Although some researchers have explained from various approaches – anthropological, sociological and biological – that the human being is not only reason, but also affection, caress and tenderness, since we are mammals and come from a mother. It requires, therefore, a holistic understanding of the human.
Authentic wisdom and self-knowledge do not refer to school, but are found, cultivated and flourish in life itself. Therefore, the essential thing is to find opportunities for personal experience, to recreate the place to which one wants to belong and, in this way, not to be disoriented in life. “Not only to know the world, but to intuit the paths to be taken in order to be better” (Old Antonio 2000).
Although we want with impetus to build knowledge based on feeling and thinking, to act with coherence in order to understand and feel the wisdom of the heart, sometimes defensive attitudes arise that can manifest themselves abruptly, generating the feeling that we are being attacked or that we do not know how to give or receive love. This can trigger uncertainty, fear and distrust, putting our essence and our integrity at risk.
So what allows us to open up in a relationship with another person? When do we allow others to touch our hearts and when do we avoid it?
It is evident that “love for oneself”, which I consider to be – a loving of oneself – and pride are two very different perceptions and expressions. Loving oneself is essential, for before we can give love to others, we must love ourselves.
What is commonly known as self-love is not selfish, but rather fosters trust and mutual respect, allowing us to sincerely connect with our hearts with humility and honesty.
Love for itself is a vital and, at the same time, creative force. It helps us to take responsibility for our own life as a priority, which then allows us to open up to others. This type of love trusts life and its processes, does not fear uncertainty and does not seek absolute truth, since it recognizes that life is a constant process of learning and transformation.
On the other hand, pride is a defense of the ego that, paradoxically, obscures and hinders the sincere flow of emotions. Pride does not allow for deep listening, as the ego prevents it and manifests itself as arrogance, .
At this point, we can identify two antagonistic realities coexisting: the ego and the essence of being. How do we live with both? Do we allow ourselves to be trapped by the ego or do we allow our essence to prevail?
Every relationship and every interaction gives us new opportunities to explore the simplicity of uncertainty and dare to walk the path of love without conditions. In this dance of souls, in the swaying of encounters, a nuanced and beautiful universe of diverse looks and dreams is revealed. Accepting others as they are gives us the purest essence of human connection.
Let us remember the importance of loving ourselves and opening ourselves to others with understanding and acceptance. In every day, in every moment, in the pulse of life, let us keep in mind the choice of the path of love, without conditions, without judgment, but with clear limits that preserve the essence of being.
Esperanza Chacón San Mateo, Costa Rica
Por: Esperanza Chacón
En las relaciones con otras personas, se despliega un fascinante mundo interior, teñido por una amplia gama de perspectivas, actitudes, intereses y singularidades. Aceptar esta realidad cuando nos relacionamos estrechamente con otros es una aventura que merece ser experimentada plenamente, ya que implica acoger al otro tal y como es.
Lo que conocemos como “corazonar juntos” va más allá del simple deseo de estar con alguien o de hermosas palabras. Se trata de aceptar sin condiciones la forma única en que cada individuo es, como se expresa y experimenta sus emociones, sentimientos y pensamientos.
Cómo aprendemos a escuchar la sabiduría del corazón?
El ser humano existe no solo porque piensa, sino porque ama; entonces, significa que vinculamos el sentimiento al pensamiento, sentir-pensar, integrar la afectividad a la razón. Aunque algunos investigadores han explicado desde varios enfoques —antropológicos, sociológicos y biológicos— que el ser humano no es sólo razón, sino también afecto, caricia y ternura, ya que somos mamíferos y venimos de una madre. Requiere, por lo tanto, una comprensión holística de lo humano.
La auténtica sabiduría y autoconocimiento no se remiten a la escuela, sino que están, se cultivan y florecen en la vida misma. Por ello, lo esencial es encontrar oportunidades para la experiencia personal, para recrear el lugar al que se quiere pertenecer y, de este modo, no andar desorientado en la vida. “No solo conocer el mundo, sino intuir los caminos que habrá que andar para ser mejor” (viejo Antonio 2000).
Aunque queremos con ímpetu construir un conocimiento con base en el sentimiento y pensamiento, actuar con coherencia para entender y sentir la sabiduría del corazón, en ocasiones surgen actitudes defensivas que pueden manifestarse de manera abrupta, generando la sensación de que estamos siendo atacados o de que no sabemos cómo dar o recibir amor. Esto puede desencadenar incertidumbre, temor y desconfianza, poniendo en riesgo nuestra esencia y nuestra integridad.
Entonces, ¿qué nos permite abrirnos en una relación con otra persona? ¿Cuándo permitimos que los demás toquen nuestros corazones y cuándo lo evitamos?
Es evidente que “el amor para sí”, que considero es – un amarse a sí mismo – y el orgullo son dos percepciones y expresiones muy distintas. Amar a uno mismo es esencial, pues antes de poder dar amor a otros, debemos amarnos a nosotros mismos.
Lo que se conoce comúnmente como amor propio no es egoísta, sino que fomenta la confianza y el respeto mutuo, permitiéndonos conectar sinceramente con nuestros corazones con humildad y honestidad.
El amor para sí es una fuerza vital y, al mismo tiempo, creativa. Nos ayuda a asumir la responsabilidad de nuestra propia vida como prioridad, lo que nos permite luego abrirnos a los demás. Este tipo de amor confía en la vida y sus procesos, no teme la incertidumbre y no busca una verdad absoluta, ya que reconoce que la vida es un proceso constante de aprendizaje y transformación.
Por otro lado, el orgullo es una defensa del ego que, paradójicamente, oscurece y obstaculiza el flujo sincero de las emociones. El orgullo no permite una escucha profunda, ya que el ego lo impide y se manifiesta como arrogancia, .
En este punto, podemos identificar dos realidades antagónicas coexistiendo: el ego y la esencia del ser. ¿Cómo convivimos con ambos? ¿Nos dejamos atrapar por el ego o permitimos que prevalezca nuestra esencia?
Cada relación y cada interacción nos brindan nuevas oportunidades para explorar la sencillez de la incertidumbre y atrevernos a recorrer el camino del amor sin condiciones. En esta danza de almas, en el vaivén de los encuentros, se revela un universo matizado y hermoso de miradas y sueños diversos. Aceptar a los demás tal como son nos brinda la esencia más pura de la conexión humana.
Recordemos sobre la importancia de amarnos a nosotros mismos y de abrirnos a los demás con comprensión y aceptación. En cada día, en cada momento, en el pulso de la vida tengamos presente la elección del camino del amor, sin condiciones, sin juicios pero con límites claros que conserven la esencia del ser.
Esperanza Chacón San Mateo, Costa Rica
Autor: Esperanza Chacón
“Žít ve svobodě a být sám sebou. Přijmout s větším uspokojením skutečnost, že jsme proměnlivá, dynamická identita, která je v neustálém procesu proměny.” -Carl Rogers
Inspirován pedagogickou praxí Pestalozziho experimentálního centra (Ekvádor) a vědeckými výzkumy Carla Rogerse, Marie Montessoriové, Jeana Piageta, Rebeky a Mauricia Wildových, mezi nejvýznamnějšími; nedirektivní vzdělávací přístup je založen na holistickém, systémovém a humanistickém paradigmatu, které respektuje životní procesy RPV a důvěřuje v obrovský potenciál každého jedince, který se v různých fázích rozvíjí, aby “byl sám sebou a zároveň si zachoval svou podstatu”.
Tento humanistický proud, který se objevil jako třetí síla, podporuje integrální rozvoj BYTOSTI a chápe, že s každou osobní zkušeností poznáváme sami sebe a projevujeme se jako individuální bytosti s jedinečnými a skutečnými vlastnostmi.
Jsme jedinečné a neopakovatelné bytosti s nekonečným potenciálem vzájemného propojení a tvořivosti, které se aktivují, abychom se stali svou nejlepší verzí; to se stane, když si vzpomeneme, kým skutečně jsme.
Rozvíjení potenciálu vyžaduje připravené a uvolněné prostředí, bohaté na didaktické a hravé zdroje, příležitosti a zážitky pro spojení s vnitřním vedením, vnitřním plánem rozvoje (IDP), který se rozvíjí pro naše stvoření.
Když se autentické informace vynoří zevnitř, dosáhnou lidské bytosti v kterékoli fázi svého života hlubokých stavů bytí: štěstí, tvořivosti, rozhodování, svobody, sebepoznání, sebeučení, které patří k nejpozorovatelnějším.
“Nedirektivita: zachovat si skutečnou podstatu toho, kým člověk je”.
“Člověk se může svobodně stát sám sebou, postupovat nebo ustupovat, chovat se tak, jak to projevuje jeho organismus.”
Nedirektivní vzdělávání je zaměřeno na člověka, uznává, že sebepoznání a sebeučení jsou přirozenými možnostmi všech životních procesů a že je nezbytné brát v úvahu univerzální principy interakce živých organismů s jejich prostředím:
● respektování vrozených možností, jejich fází, cyklů a rytmů.
● Přijetí druhé BYTOSTI jako legitimního druhého, láska bez podmínek,
● Podporovat rozvoj samostatnosti, která je základem pro “stávání se sebou samým”. a ● důvěra v interní plán rozvoje, vnitřní vedení.
Když člověk tvůrčím způsobem využívá svůj potenciál, přiměřeně uspokojuje své potřeby seberealizace a sociální prostředí, do něhož patří, mu to umožňuje, dosahuje stavu vnitřního klidu, tj. když umí být šťastný a když se dokáže pevně a tvořivě přizpůsobit novým nebo starým situacím, protože se zbavuje obranných postojů. Při vědomém pozorování interakce organismu s okolím člověk vnímá, že přirozenost lidské bytosti směřuje k tvorbě, transformaci a evoluci.
Kompas je uvnitř
Je nezbytné mít lidštější pohled na procesy učení, uznat, že každý člověk je schopen nejprve vnitřně a ze svého středu rozlišit, jaké jsou jeho autentické potřeby, a ví, jak je uspokojit, a pak žije každou etapu naplno.
Připomeňme si, že základním principem interakce živých organismů je rozlišování mezi oceňováním a volbou; děje se tak proto, že každý tvor má schopnost záměrnosti v účelu, tvořivosti a chápání smyslu. Stejně tak je pokladem kumulace prvků, které umožňují nejen získávat kurikulární informace a kulturní dědictví, ale také se spojit s podstatou bytosti, která v něm přebývá.
V uvolněném prostředí zažívají děti a dospívající hluboké stavy štěstí, kde neexistuje žádné “musím být” nebo “musím”.
Dospělí doprovázejí činnosti a sociální, emocionální a kognitivní stavy znalostmi, protože zkoumají podstatu člověka a vědění, což usnadňuje pedagogické procesy.
Podobně přebírají roli zemědělce v péči o prostředí živých bytostí, které se v něm stýkají, poskytují živiny: lásku, respekt, péči a izolují aktivní nebezpečí, aby chránili integritu, aby se každý účastník stal tím, kým skutečně je.
Esperanza Chacón. Autor: Esperanza Chacón
Por: Esperanza Chacón
“Vivir en libertad para ser sí mismos. Aceptar con mayor satisfacción el hecho de ser una identidad fluida, dinámica que está en un permanente proceso de transformación.” -Carl Rogers-
Inspirados en la praxis pedagógica del Centro Experimental Pestalozzi (Ecuador) y en las investigaciones científicas de Carl Rogers, María Montessori, Jean Piaget, Rebeca y Mauricio Wild entre los más notables; el enfoque Educativo No-Directivo se fundamenta en un paradigma holístico, sistémico y humanista, que Respeta los Procesos de Vida RPV, y confía en el inmenso potencial de cada individuo para desplegarse en las diferentes etapas para “ser sí mismo conservando su esencia”.
Esta corriente humanista surgida como la tercera fuerza, promueve el desarrollo integral del SER, entendiendo que con cada experiencia personal nos auto conocemos y nos manifestamos como seres individuales con cualidades únicas y genuinas.
Somos seres únicos e irrepetibles, con un potencial infinito de posibilidades de interconexión y creatividad, que se activan para ser nuestra mejor versión; que sucede cuando recordamos quiénes realmente somos.
El despliegue del potencial requiere de ambientes preparados y relajados, ricos en recursos didácticos, lúdicos, oportunidades y experiencias para conectar con la guía interior, el Plan Interno de Desarrollo (PID), que se despliega para nuestra creación.
Cuando emerge la información auténtica desde dentro, el ser humano en cualquier etapa de su vida llega a estados profundos del ser: felicidad, creatividad, toma de decisiones, libertad, autoconocimiento, autoaprendizaje, entre los más observables.
“La No-Directividad: para preservar la real esencia de lo que cada uno es.”
“El ser humano es libre de convertirse en sí mismo, de progresar o de regresar, de comportarse de la manera que su organismo lo manifieste.”
La Educación No-Directiva se centra en la persona, reconoce que autoconocimiento y autoaprendizaje son potencialidades inherentes a todo proceso de vida y que es esencial tomar en cuenta los principios universales de interacción de los organismos vivos con su entorno:
● Respetar las potencialidades innatas, sus etapas, ciclos y ritmos.
● Aceptar al otro SER como un legítimo otro, amor sin condiciones,
● Promover el desarrollo de la autonomía, base para “llegar a ser sí mismo”. y ● Confianza en el plan interno de desarrollo, guía interior.
Cuando el ser humano usa su potencial de manera creativa, satisface adecuadamente sus necesidades de realización personal, y el entorno social al que pertenece lo permite, llega a unestadodetranquilidadinterior, eséloellaquesabecómoserfeliz.Tambiéncuandoes capaz de adaptarse sólida y creativamente a situaciones nuevas o viejas, ya que se libera de las actitudes defensivas. Al observar con conciencia la interacción del organismo con su entorno se percibe que la naturaleza del ser humano tiende a la creación, transformación y evolución.
La brújula está en el interior
Es fundamental tener una visión más humana de los procesos de aprendizaje, reconocer que cada persona es capaz de distinguir, primero internamente y desde su centro, cuáles son sus necesidades auténticas y sabe cómo satisfacerlas, entonces vive a plenitud cada etapa.
Recordemos, que un principio básico de interacción de los organismos vivos es distinguir valorar y elegir; esto sucede porque cada criatura posee capacidad de intencionalidad en sus propósitos, creatividad y comprensión de significados. Asimismo, atesora un cúmulo de elementos que hacen posible que no sólo adquiera la información curricular, legados culturales, sino que conecte con la esencia del ser que habita en su interior.
En ambientes relajados niños, niñas y adolescentes, experimentan estados profundos de felicidad; en donde no existe “el deber ser” o “el tengo que”.
Los adultos acompañan en las actividades y estados sociales, emocionales y cognitivos con conocimiento porque investigan sobre cuál es la naturaleza del ser humano y del conocimiento; lo que facilita los procesos pedagógicos.
Análogamente asumen el rol del agricultor al cuidar el medio ambiente de los seres vivos que interactúan en él, proporcionan los nutrientes: amor, respeto, cuidado y aíslan los peligros activos para proteger la integridad, para que cada participante llegue a ser quien verdaderamente es.
Esperanza Chacón. Por: Esperanza Chacón
Autor: Esperanza Chacón
“Na počátku života znamená láska uspokojování primárních potřeb. V prvních měsících a letech to znamená hodně mazlení a tulení. Dítě nedává slovu ‘láska’ význam, který mu dáváme my, ale trpí, když mu chybí. Fyzický kontakt je pro děti nezbytnou podmínkou, bez něj nelze projevovat lásku.” (Janov 2009438, 439).
Vazby, které si vytvoříme v raném věku, jsou nepochybně těmi, které nám poskytují emocionální bezpečí a určují náš fyziologický, psychologický a neurologický stav, zkrátka náš stav mysli, naše sebevědomí, naše
schopnost porozumět světu a našemu zdraví. Proto naše první zkušenosti a první kontakt s ostatními určují naše “životní pouto” a kvalitu našeho spojení s členy sociálního prostředí, do kterého patříme.
Velký badatel Arthur Janov v této souvislosti tvrdí, že: “Když v první fázi života není láska přijímána, systém se “smršťuje” a nevyvíjí se” a že “schopnost dávat a přijímat lásku se sníží na celý život”. Podle Janova “nedostatek lásky není abstrakce, ale doslova neurochemická událost”, protože “když dítě dostává lásku, inhibiční posel serotonin se množí a pomáhá vyvolat pocit klidu a pohody”. I po několika letech studia bylo zjištěno, že “dopamin se zvyšuje při objímání” (Janov 2001311-312).
Lidé v různých fázích svého života potřebují přijímat lásku. Musíme odbourat přesvědčení, že ji potřebují jen malé děti. Fyzický kontakt posiluje vazbu s matkou, která je první a nejsilnější a která se stává skutečným biologickým a základním poutem. To je známé jako “vitální článek” nebo “primární článek”. Předchůdkyně díky své konstituci a povaze aktivuje mateřský instinkt, program specifický pro savčí druh, “spontánní probuzení”. Je zdrojem něhy a pohlazení a tato aktivace je možná, pokud má emocionální podporu, která jí umožňuje cítit se uvolněně, přijímaná a vítaná jako matka.
Překvapivě právě spojení dítěte s rodiči, respektive s dospělými, kteří tuto odpovědnost převezmou, určuje schopnost vnitřních nervových spojení, tedy formování našeho neurologického systému (mozku), v němž probíhá komunikace.
mezi mozkem a srdcem ovlivňuje rozhodování a naši celkovou kognitivní síť. Jsme konfrontováni se dvěma okolnostmi: vazbami a souvislostmi našeho vnitřního světa a vazbami a souvislostmi s vnějším světem.
Zdá se, že vzájemné propojení všech struktur, které tvoří náš mozek, je pro náš vývoj optimální, a to je naprosto závislé na lásce našich rodičů a prostředí, ve kterém vyrůstáme, což stejně ovlivňuje naši DNA. Tyto prvky nám umožňují stát se integrovanými lidmi se silnou, sebevědomou osobností a schopností splétat vazby.
Vztahy a vazby mezi lidmi se budují s každou zkušeností. Od prvních kontaktů s vnitřním světem v matčině lůně, v prenatálním stadiu a ve vnějším světě v okamžiku narození zanechává komunikace základní otisk na všech úrovních, které tvoří kognitivní síť, jejíž jsme součástí. Jak víme, tato síť se skládá z neurologického systému, endokrinního systému a nervového systému, které jsou vzájemně propojeny a umožňují nám vytvořit si představu o tom, jaké jsou naše vztahy s matkou, otcem, příbuznými a dalšími lidmi ve vztahu k nám samým.
Když si uvědomíme, jak komunikujeme s druhými lidmi, vyvstane otázka: Jak dáváme a přijímáme různé pocity a emoce? Arthur Janov (2009442) tvrdí, že:
“Láska není jen o tom, že se dítěte dotýkáte a držíte ho v náručí. Pokud je mu odepřeno vyjádřit to, co cítí, a musí vyloučit část sebe sama, může se stále cítit nemilované, bez ohledu na to, jak moc ho rodiče objímají a hladí.
Síla pohledu jako výchozího bodu pro vhodnou a smysluplnou komunikaci je zkrátka nepopiratelná. Bez ohledu na náš věk, pohled do očí druhého člověka vytváří mezi lidmi most hlubokého spojení. Toto jednoduché, ale silné gesto sděluje mnohem více než slova. Když se s někým setkáváme vizuálně, sdělujeme mu zásadní zprávu, že je pro nás důležitý, že je přítomen a že si jeho přítomnosti vážíme.
Tento vzájemný pohled vytváří prostor vzájemného respektu a porozumění a uvolňuje cestu k autentické a obohacující komunikaci. Ve světě, kde jsme často zahlceni slovy a technologiemi, může připomenutí vlivu pohledu na naše mezilidské vztahy posílit naše vazby a podpořit hlubší a smysluplnější vztahy.
V každodenních interakcích proto pamatujme na sílu pohledu. Je to tichá, ale výmluvná připomínka toho, že jsme přítomni jeden pro druhého, že si vážíme přítomnosti druhého a že v tomto společném okamžiku vytváříme smysluplné lidské pouto založené na vzájemném respektu.
Laboratoř pro samouky
Esperanza Chacón San Mateo-Costa Rica