Jak se naučit naslouchat moudrosti srdce?

Lidské bytosti existují nejen proto, že myslí, ale také proto, že milují; znamená to tedy, že spojujeme cit s myšlením, cit s myšlením, integrujeme afektivitu s rozumem. Ačkoli někteří badatelé z různých přístupů – antropologických, sociologických a biologických – vysvětlují, že člověk není jen rozum, ale také cit, pohlazení a něha, protože jsme savci a pocházíme z matky. Vyžaduje proto holistické chápání člověka.

Skutečná moudrost a sebepoznání nepřicházejí ze školy, ale nalézají se, pěstují a rozvíjejí v životě samém. Proto je nezbytné najít příležitosti k osobnímu prožitku, znovu vytvořit místo, kam člověk chce patřit, a tak se v životě neztratit. “Nejen poznávat svět, ale také tušit, jakými cestami se vydat, aby byl lepší” (Old Anthony 2000).

Přestože chceme s podnětem budovat poznání založené na cítění a myšlení, jednat soudržně, abychom pochopili a pocítili moudrost srdce, někdy se objeví obranné postoje, které se mohou projevit náhle a vyvolat pocit, že jsme napadáni nebo že nevíme, jak dávat nebo přijímat lásku. To může vyvolat nejistotu, strach a nedůvěru a ohrozit naši podstatu a integritu.

Je zřejmé, že “láska k sobě samému”, kterou považuji za lásku k sobě samému, a pýcha jsou dvě velmi odlišná vnímání a projevy. Láska k sobě samému je zásadní, protože dříve než můžeme dávat lásku druhým, musíme milovat sami sebe.

To, čemu se běžně říká sebeláska, není sobecké, ale podporuje důvěru a vzájemný respekt, což nám umožňuje upřímně se spojit se svým srdcem v pokoře a upřímnosti.

Láska sama o sobě je vitální a zároveň tvořivá síla. Pomáhá nám převzít odpovědnost za vlastní život jako prioritu, což nám umožňuje otevřít se druhým. Tento typ lásky důvěřuje životu a jeho procesům, nebojí se nejistoty a nehledá absolutní pravdu, protože si uvědomuje, že život je neustálý proces učení a proměny.

Na druhé straně je pýcha obranou ega, která paradoxně zastírá a brání upřímnému proudění emocí. Pýcha neumožňuje hluboké naslouchání, protože ego tomu brání a projevuje se jako arogance, .

V tomto bodě můžeme identifikovat dvě antagonistické skutečnosti, které vedle sebe existují: ego a podstata bytí. Jak žít s oběma? Necháme se chytit do pasti ega, nebo necháme převládnout svou podstatu?

Každý vztah a každá interakce nám dává nové příležitosti prozkoumat jednoduchost nejistoty a odvážit se jít cestou lásky bez podmínek. V tomto tanci duší, v kolébání setkání, se odhaluje rozmanitý a krásný vesmír různých pohledů a snů. Přijímání druhých takových, jací jsou, nám dává nejčistší podstatu lidského spojení.

Připomeňme si, jak je důležité mít rád sám sebe a otevřít se druhým s porozuměním a přijetím. V každém dni, v každém okamžiku, v pulsu života mějme na paměti volbu cesty lásky, bez podmínek, bez posuzování, ale s jasnými hranicemi, které zachovávají podstatu bytí.

Esperanza Chacón San Mateo, Kostarika

How do we learn to listen to the wisdom of the heart?

Human beings exist not only because they think, but also because they love; therefore, it means that we link feeling to thought, feeling-thinking, integrating affectivity to reason. Although some researchers have explained from various approaches – anthropological, sociological and biological – that the human being is not only reason, but also affection, caress and tenderness, since we are mammals and come from a mother. It requires, therefore, a holistic understanding of the human.

Authentic wisdom and self-knowledge do not refer to school, but are found, cultivated and flourish in life itself. Therefore, the essential thing is to find opportunities for personal experience, to recreate the place to which one wants to belong and, in this way, not to be disoriented in life. “Not only to know the world, but to intuit the paths to be taken in order to be better” (Old Antonio 2000).

Although we want with impetus to build knowledge based on feeling and thinking, to act with coherence in order to understand and feel the wisdom of the heart, sometimes defensive attitudes arise that can manifest themselves abruptly, generating the feeling that we are being attacked or that we do not know how to give or receive love. This can trigger uncertainty, fear and distrust, putting our essence and our integrity at risk.

It is evident that “love for oneself”, which I consider to be – a loving of oneself – and pride are two very different perceptions and expressions. Loving oneself is essential, for before we can give love to others, we must love ourselves.

What is commonly known as self-love is not selfish, but rather fosters trust and mutual respect, allowing us to sincerely connect with our hearts with humility and honesty.

Love for itself is a vital and, at the same time, creative force. It helps us to take responsibility for our own life as a priority, which then allows us to open up to others. This type of love trusts life and its processes, does not fear uncertainty and does not seek absolute truth, since it recognizes that life is a constant process of learning and transformation.

On the other hand, pride is a defense of the ego that, paradoxically, obscures and hinders the sincere flow of emotions. Pride does not allow for deep listening, as the ego prevents it and manifests itself as arrogance, .

At this point, we can identify two antagonistic realities coexisting: the ego and the essence of being. How do we live with both? Do we allow ourselves to be trapped by the ego or do we allow our essence to prevail?

Every relationship and every interaction gives us new opportunities to explore the simplicity of uncertainty and dare to walk the path of love without conditions. In this dance of souls, in the swaying of encounters, a nuanced and beautiful universe of diverse looks and dreams is revealed. Accepting others as they are gives us the purest essence of human connection.

Let us remember the importance of loving ourselves and opening ourselves to others with understanding and acceptance. In every day, in every moment, in the pulse of life, let us keep in mind the choice of the path of love, without conditions, without judgment, but with clear limits that preserve the essence of being.

Esperanza Chacón San Mateo, Costa Rica

Cómo aprendemos a escuchar la sabiduría del corazón?

El ser humano existe no solo porque piensa, sino porque ama; entonces, significa que vinculamos el sentimiento al pensamiento, sentir-pensar, integrar la afectividad a la razón. Aunque algunos investigadores han explicado desde varios enfoques —antropológicos, sociológicos y biológicos— que el ser humano no es sólo razón, sino también afecto, caricia y ternura, ya que somos mamíferos y venimos de una madre. Requiere, por lo tanto, una comprensión holística de lo humano.

La auténtica sabiduría y autoconocimiento no se remiten a la escuela, sino que están, se cultivan y florecen en la vida misma. Por ello, lo esencial es encontrar oportunidades para la experiencia personal, para recrear el lugar al que se quiere pertenecer y, de este modo, no andar desorientado en la vida. “No solo conocer el mundo, sino intuir los caminos que habrá que andar para ser mejor” (viejo Antonio 2000).

Aunque queremos con ímpetu construir un conocimiento con base en el sentimiento y pensamiento, actuar con coherencia para entender y sentir la sabiduría del corazón, en ocasiones surgen actitudes defensivas que pueden manifestarse de manera abrupta, generando la sensación de que estamos siendo atacados o de que no sabemos cómo dar o recibir amor. Esto puede desencadenar incertidumbre, temor y desconfianza, poniendo en riesgo nuestra esencia y nuestra integridad.

Es evidente que “el amor para sí”, que considero es – un amarse a sí mismo – y el orgullo son dos percepciones y expresiones muy distintas. Amar a uno mismo es esencial, pues antes de poder dar amor a otros, debemos amarnos a nosotros mismos.

Lo que se conoce comúnmente como amor propio no es egoísta, sino que fomenta la confianza y el respeto mutuo, permitiéndonos conectar sinceramente con nuestros corazones con humildad y honestidad.

El amor para sí es una fuerza vital y, al mismo tiempo, creativa. Nos ayuda a asumir la responsabilidad de nuestra propia vida como prioridad, lo que nos permite luego abrirnos a los demás. Este tipo de amor confía en la vida y sus procesos, no teme la incertidumbre y no busca una verdad absoluta, ya que reconoce que la vida es un proceso constante de aprendizaje y transformación.

Por otro lado, el orgullo es una defensa del ego que, paradójicamente, oscurece y obstaculiza el flujo sincero de las emociones. El orgullo no permite una escucha profunda, ya que el ego lo impide y se manifiesta como arrogancia, .

En este punto, podemos identificar dos realidades antagónicas coexistiendo: el ego y la esencia del ser. ¿Cómo convivimos con ambos? ¿Nos dejamos atrapar por el ego o permitimos que prevalezca nuestra esencia?

Cada relación y cada interacción nos brindan nuevas oportunidades para explorar la sencillez de la incertidumbre y atrevernos a recorrer el camino del amor sin condiciones. En esta danza de almas, en el vaivén de los encuentros, se revela un universo matizado y hermoso de miradas y sueños diversos. Aceptar a los demás tal como son nos brinda la esencia más pura de la conexión humana.

Recordemos sobre la importancia de amarnos a nosotros mismos y de abrirnos a los demás con comprensión y aceptación. En cada día, en cada momento, en el pulso de la vida tengamos presente la elección del camino del amor, sin condiciones, sin juicios pero con límites claros que conserven la esencia del ser.

Esperanza Chacón     San Mateo, Costa Rica